Alkoholy v japonské restauraci Kỷ I. Dost mě to tam uklidňuje... 

Đường Lâm

Jsem míšenka, chodím do školy a jezdím na výlet

Minulý týden nám - oproti datu v quết địnhi (rozhodnutí) - začala škola. Byly jsme trošku překvapené, ale proč ne. Ve škole jsem potkaly staré známé učitelky - co Huong (mladší než my) čeká druhého potomka a byla dost zděšená, že nás tady zase vidí. S rozpačitým úsměvem se ptala, jestli tedy ještě porád!!! studujeme?, nemáme manžely??!!!, ani děti ??!!! No.. zkrátka jiný kraji jiný mrav. Kultury jsou odlišné, zvyky máme jiné a u nás je to asi normální :-) Evergreen předloňského pobytu bylo slovíčko ế - být na ocet, letos to možná budou už jen rozpačité úsměvy a pocit trapnosti z vietnamské strany, protože tentokrát už to fakt není normální a fakt máme problém!! :-)

Třída není tak pestrobarevná jako minule, rozhodně chybí severokorejští soudruzi, ale zase máme ve třídě víc holek (už chápu, proč mi kdysi legendární Míšo řekl, že na to, že jsem holka, mluvím docela dobře vietnamsky) z Vladimirvostoku. Jsou to mastodontní kobyly v mini šortečkách (začínám chápat vietnamské rozčarování při pohledu na mě nebo na Báru - bývají v šoku, že nemáme 100 kilo a 2m). Krása. Pak tam máme dva Việt kiều (Vietnamci žijící v jiné zemi) z Ukrajiny (jednomu z nich je 17!!!), Rodiona z Petrohradu, který mluví dobře a je prima, Mášu č.2, která se sice jmenuje Alisa, ale Máše jako by z oka vypadla - též z Petrohradu a Japonku Takako Okuyamu, která je děsně japonská.

První úča je nesnesitelná - což vysvětluje, proč teď sedím v kavárně a píšu blog, místo 4 hodin poslouchání jejích řečí. Je to postarší žena, celá nabílo napatlaná dermacolem (jak by řekla maminka), která prý učila 2 roky v jižní Koreji. To teda potěš... Ani nás nenechala se představit, budeme číst speciální texty - nablblé články o jezeru Navráceného meče, o polívce, o krásné, tisícileté a zářivé vienamské kultuře, protože ona je kádr přes kulturu a je v tom fakt dost vzdělaná. Hodinu začala představováním této krásné, jasné a zářivé kultury, plácáním o rovnoprávnosti pohlaví - to bych blila - a podobných nesmyslech, které jsem slyšela 1000x. První hodinu jsme s měli povídat, protože si přirozeně nemohla nic připravit. No místo toho povídala ona a jediný, kdo jí byl schpne skočit do řeči jsem byla já, Bára a Rodion. Ostatní neřekli ani slovo. Další hodinu jsme už "pracovali" s textem o jezeru Navráceného meče, který jsme společně nahlas četli. Paní za nás udělala dokonce i cvičení, na tabuli odmítá psát - tedy pokud jí vyloženě nevotravuju, aby něco napsala, což jsem několikrát udělala - no děs běs. Chodit na ní nebudu a radši si připlatím za někoho jiného. Rodion tomu dává dva týdny a pak už ho tam nikdo neuvidí.

Další učitel se jmenuje Dương a je to doktor lingvistiky (Bára o něm dneska u snídaně prohlásila, že je pologramotnej, protože nevěděl, že už Liên Xô - Sovětský svaz už nějakej ten pátek neexistuje :-). Je mu 31 a je to krasavec! Navíc jsou jeho hodiny zábavné, píše na tabuli a texty nemmusíme číst společně nahlas! Takže super.

Spolubydlící pořád spí. V noci, přes den a dokonce i ráno. Prostě furt. Asi je jich zeptám, jestli nemají nějakou nemoc, protože tohle teda fakt není normální.

Včera jsem byla na výletě k pagodě na Voňavé řece, kde jsem byla naposledy před 6 šesti lety. Pagoda pořád hezká, votravných báb čím dál víc, takže poté, co jsme museli koupit 6 lístků místo tří, abychom se mohli hned plavit po říčce ke zmíněné pagodě, mi bába začala drmolit, jak to v životě má a jak chce peníze. Nebyla jsem po dohadování u lístků úplně v náladě, takže jsem jí rázně vysvětlila, že si s ní teď nechci povídat a už vůbec ne o penězích. Zmlkla. 

Komplex pagod je krásný, osvěm zhnusený všudypřítomným typickým vietnamským bordelem - poházeným vlnitým plechem, vosyflenýma igelitama, pet lahvema, papírkama, větvema, polomrtvejma zvířatama v klecích, případně na řetězech / umělohmotných provázcích... Celkově dost neutěšené prostředí. Smlouvala jsem o banány - 5000 za kus??? Prej to těm, co nemluví vietnamsky je prodává za 10 000 (10Kč). To tak.. Na cestě zpátky naše veslařka začala už opatrně, připravila jsem si peníze (spropitné za to, že nemusela veslovat se šesti, ale se třemi, když už jsme těch lístků koupili 2x víc) a když jsem jí je dávala, řekla mi, že je to děsně málo a že chce dvakrát tolik. Svět se zbláznil.

Taky tam v kleci z pletiva měli dikobraza (Malajského), který je desně vzácný a je z něj výborná polévka...říkal pán. Je to stejný skvíkl, kterého jedl Athony Bourdain v jenom ze svých vietnamských dílů seriálu No Reservation - 10:35 zde. Pak jsem si ho našla na seznamu ohrožených zvířat. Když je něco tak děsně hiếm - vzácné - tak se to musí prodat, protože za to bude balík! Abych místním nekřivdila, je to tak asi všude.

Taky jsem měla bezva hovor v buse, kde se o mě začali bavit řidič, pasažér a průvodčí (ve vietnamských autobusech jezdí vždycky i průvodčí, který zajišťuje pořádek ve voze, rozmisťování osob, vyvažování a další nezbytné úkony). Řekla jsem jim, že jim rozumím - to se trošku lekli - a pak začali rozjíždět teorie o tom, že jsme míšenka. Řidič se na mě  během řazení, troubením a usrkováním čaje podíval a říká: "To je jasná míšenka!" Ostatní přitakávali, jako že jo. To se pozná! Tak jsem jim vysvětlila, že teda fakt ne, že jsem một trăm phần trăm Séc - 100% Češka. Následovala konverzačka o vdavkách, přej nejsou ženatý a hodila bych se jim... no sranda. Byli moc milí, já hulákala přes autobus a vietnamské cudné tiché dívenky jen boulily kukadlama.

Seznámily jsme se s profesorkou z Texasu, která je krapet lonely, a tak s ním plánujeme další povyražení. Všechno taky probíhá standartně, jídlo je pořád stejně dobré...

M.

Taková šikovná věcička

Bojíte se krátkozrakosti? Máme řešení! S naším omezovačem pohybu vpřed nebude brýle potřebovat! 

A hned v několika barevných provedeních!

Pořád nemluví

Spolubydlící stále nemluví. A spí. Člověk vůbec nechápe, že můžou takhle spát! Spí, něco klohní nebo čučí do compu. Včera jsem to nevydržela a zeptala se, jestli někdy chodí jíst ven. Prý ne. Jsou radši zalezlý v naší jeskyni...

Včera přijeli noví Monkáči. Starší usedlíci je vzorně přivítali. Odpoledne si obě skupinky poměřovaly síly v zápasech a ve vzpírání (kdo unese víc Monkáčů, v ideální případě kdo zvedne Monáče, který už dva další Monkáče zdvihá ;-). Ve večerních hodinách se konal jistý iniciační obřad, při kterém se účastníci dostali do transu pomocí neznámého nápoje - pravděpodobně vodka Hà Nội. Drnkali u toho na strunný nástroj a pěli písně oslavujíci nejspíš předky divoce cválajíci po mongolských stepích. Pokusila jsem se jejich prformance nahrát, ale nepodařilo se. Bohužel. Česká etnomuzikologie je zase o něco chudší. Byli až překvapivě přítulní. Zvali nás do kroužku - mezi samé muže - Monkáčské ženy se mezitím zalígrovaly v pokojích, protože dobře věděly, co po překonání stavu liminality a získání nového statusu nastane. My to koneckonců víme také, a proto jsme pozvání odmítly s tím, že naznáme slova písní. Cesou do pokoje jsme ve křoví narazily na Monkáče, který nám vietnamsky oznámil (krom toho, že se ptal odkud jsme), že đái lung tung - močí kolem dokola :-) Od sebe nás dělila kolejní mříž a po chvíli ho další dva odtáhli zpět k ostatním. Nechtělo se mu, což nám přirozeně lichotilo.

Dneska jsem odevzdala 4 fotografie myšákům z "manegementu" kolejí a další dvě odevzdám zítra ve škole. Anbuny (album) evropských krásek se jim za ta léta již slušně rozrostla. My tam máme už čtyři různé sety.

V neděli jsme byly na vernisáži výstavy místních umělců - samí velice cool lidé. Ženy nakrátko, muži s culíčkem a do toho kvanta fabulous Colons a jejich potomků. Některé kousky byly pěkné. Co však bylo nepřekonatelné byl výhled ze studia jinak dost nevzhledného věžáku. Na fotkách to bohužel moc nevynikne. Dokonce byly viďet i hory! No krása.

Dala jsme si svou ranní porci rýže, vyprala fusak na poštář - bohužel jsem tím zjistila, jak vypadá ten poštář bez futrálu - no co, doma jsou na něm taky trošku flíčky...

Jdu na kafe za Bubou - je na čase si rozmyslet, co budeme obědvat!!  Pak EFEO.

Čůgo bůgo,

M.

Je sobota a jdeme se koupat

Ajeeeéje. Bára má asi vi rút (virus) v počítači.

Takhle to tady už nevypadá...

Kde začít. Hmhmhmh. Možná bych mohla začít mírným votrávením z ukrajinsko-vietnamských spolubydlících. Jsou dvě. Jmenujou se Nga a Quynh - na což bych nepřišla, kdybych se nezeptala, protože představování se asi doma neučilo. S Bárou nebydlíme spolu, jen abyste veděli.

Hraje tu (kavárna Sivikafe-kavárna u tzv. Siváče) tesklivá hudba á la z Kmotra - žádný porno ságo - a začínám se litovat. Chudák jsem! :-)

Bydlím v už starym známym pokoji, tentokrát v přízemí, což s sebou nese spoustu nepříjemností jako například hic, žádný vzduch, krysy - ty prý v pokoji nemáme - no to bych se divila. Lítaj všude kolem jako divý. Jen, že by jim vadil ten smrad, kterej se od nás z pokoje nepřetržitě valí - důsledek kulinářských aktivit mých spolubydlících. Teď se například na stole válí pytlík s nejakou zapařenou syrovou rybou. Hnus! 

Pozitivní je, že jsem zdědila po Mosambičce mini větrák, který mi, vzhledem k tomu, že neotvíráme okno - nevím proč, výrazně ulehčuje spánek. 

Spolubydlíci nemluví. Vůbec. Nemluví dokonce ani spolu, takže to možná není mnou. Vytrvale neodpovídají na pozdravy - myslím si, že to zlomim! Koneckonců u monkáčů se to povedlo a to jsou vostrější týpci než vietnlamco-ukrajinci. Možná právě v tom tkví schopnost odolávat západním mocnostem! 

Taky je to u nás docela dost špinavý - zejména koupelna, což mi, odbornici na rozmanité druhy Sava, dost vadí. Zakoupila jsem dépíky (pantofle/žabky), abych nemusela ťapkat na volepený, zaprasený dlaždice v koupelně, ale děvčata mi je vytrvale přesouvají z koupelny před koupelnu  :-).

Jsou to upírky. Bydlíme tu ve tmě, jako v jeskyni. Nikdy nesvítí a pořád chrápou, což by odpovídalo vietnamskému původu (vlastně to není asi původ, jsou to 100% Vietnamky). 

Včera byl hic, proto jsme jely na objížďku klimatizovaným busem č.23 a objely celou trasu za 7000 (7Kč). Maximálně jsme využily 7000 VND. Krása.

U vás je 6:00 a já začínám mít hlad - je to legrační, protože mám po ránu chuť na maso, Buba se mi směje, protože to je de facto obědový / pozdně večeřový čas. Mno... Na další bún chả dneska prý rozhodně nejdeme. Pche... Tak zase zítra.

Včera jsme šly chodit do parku a neplatily vstup (ano, ve Vietnamu se do parku platí vstup a přesto je tam narváno), protože jsme po xxx letech zjistily, že když jdou někteří lidé do parku cvičit, tak vstup neplatí. Řekly jsme:" Hele pani, jdeme cvičit, tak přece platit nemusíme, ne?" a ono to prošlo. Sranda...

Bára googluje místní Hooters bar - Vuvuzela - nechci vědět, co si o ní myslí obsluha. Vú znamená poprsí.

Všich nás tu vítají, kde jsme prý byly tak dlouho?! Bára je zhublá - já ne (!!??). Minh Châu už se nejmenuje Minh Châu, ale Sivimart - prodavačky zůstaly a autobusová společnost se nyní jmenuje TranSERko, čemuž se pořád smějeme, stejně tak jako Kambodžanovi VoSERovi. Mno... Tak to by asi stačilo, je sobota a jdeme se koupat, páč máme ngay nghỉ - volno!

Takže čůgo, jdeme na O.

Pátek...

Jsem tu zase. 

Měla jsem 1. bún chả. 

Bylo skvělý.