I když jsme si to tradičně ptedstavovaly úplně jinak - klasika - vypadá to docela ok. Místo ústavu historie chodíme na ústav
vietnamistiky, resp. na vietnamštinu. Školu máme každý!!! den 4!!!
hodiny od 8:00. Bývalý (James) dean už tu není. Jen jednou jsme ho zahlédly v kukani pro ostrahnu, tak nevíme, jestli nedělá teď vrátného. Ostatně, byl to docela zmetek thầy Chính. Ani jeho pravá ruka, sekretářka cô Yên tu už není. Možná spolu někam prchli, nebo jí unesl spolu se všemy dongy/dollary, které od nás neustále za všechno chtěl :-) Teď žijí v nějakém tropickém ráji.
Máme tedy nové vedení a vypadá, že to špale o dost lépe. Už jenom vzhledem k tomu, kolik máme hodin a jak oficiálně přísnou máme povinou docházku.
Naštěstí víceméně všichni, kdo jsou v naší skupině, umí
docela dobře vietnamsky. Dokonce jsme absolvovali rozřazovací test,
který spočíval v sepsání 10 vět o sobě. Pak ale naštěstí následoval mini
rozhovor, takže nás dali dohromady relativně dobře.
Už tradičně je tu milion Rusů z Petrohradu, Moskvy a
Vladivostoku. Jsou mezi nimi dost značné rozdíly snad ve všem, co si
člověk dokáže představit. My máme ve skupině asi 4 z Vladivostoku, který
učitelka neustále zaměňuje za Vladimirvostok :-D a pak dva z Moskvy.
Mezi nejvýraznější postavy ruské skupiny patří IVAN. Ano... skutečně se
jmenuje IVAN a vypadá jako by vypadl z komedie parodující Rusy. Snoubí
se v něm snad všechny stereotypy, které si pod Rusem Ivanem dokážeme představit.
Velký svalnatý macho s hluboký hlasem v mini vobcuc tríču, s
vypoulenýma očima, který zásadně jezdí bez helmy a zjevně je alfa samcem
této skupiny. Jen pro upřesnění, jeho vietnamské jméno je Mạnh, tedy
Silák/Silný. No, ne že by mě to nějak zásadně překvapovalo.
Další skupinku tvoří jsou tři ukrajinští Vietnamci. Mluví normálně vietnamsky a nechtějí tu být.
Úplnou
senzací je však skupina čtyř, resp. tří Severokorejců. Jsou to 17- 18
letá dítka místních severokorejských diplomatických kádrů a učí se
vietnamsky, aby pak mohli studovat AJ na místní univerzitě. Dva z nich
tu odchodili střední školu - proč teda chodí k nám do školy, to teda fakt netušim - a jedna
slečna - robokopka Pe, která se učí vietnamsky jen 5 měsíců a teda dost válí.
No je taky docela možné, že je jí pětatřicet a už tady pár let špízuje.
No, to nebylo pěkné, ale co. Máme teorii, že všichni 3 jsou tajný a
vzájemně na sebe donášej. Ehm.
První hodina byla naprosto skvělá, protože se paní učitelka chtěla
nějak seznámit a tak nás poprosila, abychom jí pověděli něco o své
vlasti. No.. My byly v pohodě, až na to, že Báře říká - ještě teď -
Buba, Beba, Bubu, Bába a tak. Pak přišli na řadu Rusové z
Vladimirvostoku. Říkali, že mají rádi Putina a když se jich zeptala
proč, jestli udělal něco dobrého pro jejich zemi, tak řekli, že neví. Na
to jim v mžiku vmetla, proč ho teda mají rádi, když neví?! No... to jsme
se smály s Bubou poprvé a ještě ani nevěděly, co nás čeká dál.
Na řadu přišli Ukrajinci Vietnamci. Chlapci jménem Vân se učitelka
děsně smála, že má holčičí jméno. Kluk si dal ruku ke spánku, aby se na ní
nemusel dívat a sednul si (tady se totiž vstává, když člověk mluví :-).
Když ho vyzvala, aby si stoupnul a pokračoval, jen znechuceně zakroutil
hlavou jako že fakt ne. Pak se ho ptala dál. "Máš rád Vietnam?" "Ne!"
"Máš rád Vietnamce?" "Ne!" Smála se na celé kolo a my zase jen nevěřícně
čučely.. No.. a tak to skončilo.
Pak ale přišli na řadu soudruzi ze Severokoreákova. Všechny totiž
bude zajímat, jak to v Koreji vypadá a tak, říkala. Od toho momentu jim
neřekla jinak než hai đồng chí - dva soudruzi a zase se pořád jenom
smála. Slova se ujal vedoucí jejich skupiny Mim a mluvil. Pak mu skočila
do řeči a s typickým řehotem se ho ptala, co by dělali, kdyby Kim Čong
Un zemřel. My s Bubou si nebyly jisté, jestli se na to skutečně zeptala
nebo co to vlastně bylo. On se začal orosovat a nějak se k tomu blíž
nevyjádřil. Padlo tam něco ve smyslu, že celý národ stojí za vůdcem a
tak. Pak se na plný koule rozjela debata o plánovaném hospodářství a
tržní ekonomice. Učitelka říkala, že si taky dřív myslela, že plánování
je dobré, ale pak zjistila, že je to úplná blbost. Že se přeci pak nikdo
nesnaží a tu zemi to akorát rujnuje. Že VN byl děsně chudej, pak se ale
otevřel světu a začal vzkvétat. Taky by to přej měli zkusit :-) To už Mimovi tekly čůrky potu po těle a začal vysvětlovat, jak v KLDR se všichni
snaží stejně, protože ví, co dluží zemi, jak se tam všichni mají stejně dobře
(což od kluka ve značkovejch oblečkách a se zlatým náramkem znělo trochu
podivně) a tak.
Další den jsme měli znovu za úkol představovat svou zemi. Nás to
minulo... naštěstí (kolikrát ještě budeme muset tyhle pindy přeříkávat??).
Korejka Pé tomu ale neunikla a mluvila o Pchongjangu. Je to prý krásné
město, nejkrásnější na jaře, kdy mladí lidé chodí na vycházky na horu XY
(nevím, jak se jmenuje) a tam "chia sẻ hy vọng" - sdílejí své naděje.
Taky má KLDR tu nejlepší zdravotní péči na světě. Já jsem si myslela, že
jsem se přeslechla, takže jsem se jí ptala asi třikrát, co že to mají
nejlepšího na světě???, než mi došlo, že skutečně myslí zdravotní péči. No nic.
Pak ještě proběhla epizodka se náboženstvím. Vietnamci si totiž
myslí, že lidé co nevěří, nejsou dobří lidé a tak se nás ptala v co
věříme. Severeokorejci samozřejmě říkali, že v nic, že po smrti nic
není, z čehož ona byla úplně paf, protože na dálném východě přece
všichni v něco věří. (Myslím, že to jen tak plácla, aby je pošťouchla).
No
byl to teda nářez. Pak jsme to vyprávěli jednomu z místních správců
koleje, a ten se řehtal na celé kolo. Najvíc ho pobavilo jarní sdílení
nadějí.
Tak jsem zvědavá, co nás čeká dál. Zatím to je docela legrace.
