pátek 26. září 2008

Vodní loutkové divadlo - Nhà hát múa rối Thăng Long

Včera jsem konečně navštívila další z "povinných" Hanojských atrakcí - Vodní loutkové divadlo. Tento druh divadla, typický pro oblast severního Vietnamu, se vyvinul z oslav a uctívání různých kultů ve venkoveském prostředí. Ačkoli první písemné prameny o něm vypovídající pocházejí z 12.století, je zřejmé, že můžeme jeho vznik datovat do doby mnohem dřívější.

Jevištěm je vodní plocha, bazének, který je od zákulisí oddělen bambusovými rohožemi. Za nimi stojí loutkoherci po pás ve vodě a pohybují loutkami na dlouhých dřevěných - bambuových tyčích. Nejčastěsími tématy jsou výjevy z vietnamské historie, mytologie atd. Vše je doprovázeno živou hudbou, která náramně dokresluje atmosféru.

Dopředu jsme si koupili lístky do 4. řady, ze které je velice dobře vidět. Měli jsme štěstí, protože vetšina "dobrých" míst je vyprodaná na půl roku dopředu cestovními kancelářemi. Paní v pokladně ale obratně vyhmátla posledních 7 lístků do 4. řady a tak jsme viděli opravdu parádně. Byla jsem docela napjatá, protože o loutkovém vodním divadle se všude mluví a píše, a tak jsem se trošinku báala, aby se z toho nevyklubal prapodivný šíleně "tradiční" kýč. Musím říct, že jsem byla moc překvapená a opravu jsem si to užila. Nejvíc se mi líbil tanec fénixů a dračí tanec. Jelikož se mi ho nějak nepodařilo stáhnout, mini ukázku naleznete zde.

Ještě jen musím upřesnit, že jsem si zapoměla foťák, tudíž jsem byla nucena fotky sprostě ukrást z googlem vyplivnutých odkazů.

neděle 21. září 2008

Sapa

Sapa je jednou z turisticky nejvyhledávanější destinací severního Vietnamu. Leží v provincii Lào Cai, nedaleko čínských hranic, asi 350 km od Hanoje. Toto Francouzi vystavěné horské letovisko z 20. let 20. století turisty láká kromě malebných rýžových políček především množstvím atraktivních horských menšin, mezi něž patří např. Hmongové, Daové, Tayové aalší.další.



Vlak nás vyplivl v pátek v 5 ráno na nádraží v mlhou zahaleném Lào Ca
i a ihned se na nás vrhli řidiči microbusů směřujících do cca 30 km vzdálené Sapy. Ještě před cestou jsme si s Bárou doběhly na nádražní WC, ze kterého jsme měli překrásný výhled přímo do hlavní nádražní haly, protože záchůdky byly jako ve školce odděleny pouze asi metr a půl vysokou zdí a neměly žádné dveře:-). Pak už jsme nasedly a klikatými serpentýnami se šplhaly do 3000m vysokých kopců.


Po příjezu do Sapy se na nás opět vrhli naháněči z místních hotelů, kteří nás zoufale tahaly na prohlídky pokojů za fantastické ceny. Také jsme poprvé viděli místní "menšiňáky", když se na nás sesypal houf Hmongských stařen ve snaze prodat nám nejrůznější zboží, vyšívanými dekami počínaje "stříbrnými" náramky a naušnicemi konče. Nakonec jsme se ubytovaly v hotelu Mountain View za 5 dollarů na osobu. Jelikož jsme měly jen 2 dny, rozhodly jsme se využít některý z výletů, který hotel nabízel. Na první odpoledne to byl výlet do Hmongsko-Daoské vesnice Ta Phin a návštěva Stříbrného vodopádu Thac Bac spolu s průsmykem Tram Ton. Po dopoledním nakupováním a neustálém smlouváním (koupila jsem dvě šály za 75 Kč přičemž původní cena byla 300 Kč za jednu :-) jsem se etnologicky navnazena třásla na vesnici Ta Phin.



Po zaplacení vztupu 15 Kč a zejména po příjezdu do vesnice už bylo jasné, že možná není něco zcela v pořádku. Jakmile džíp zastavil, se asi 15 Daoských žen srotilo kolem auta. Musím přiznat, že se nám vylézat moc nechtělo...Začal již tradiční kolotoč otázek "Jak se jmenuješ?" "Odkud si?" "Když si něco koupíš, že si to koupíš ode mě?" atd. Každá Daoská žena si vybrala svoji oběť do které hučela po zbytek cesty . Super. Ja jsem měla štěstí, neboť "moje" žena mluvila skutečně velice dobře anglicky (mnohem lépe než všichi Vietnamci, které jsem doposud slyšela mluvit...) a nebyla zdaleka tak dotěrná jako její "kolegyně".



Pomalu jsme procházeli vesnicí rozprostřenou mezi políčky a na některé z nás začala padat deprese. Co to proboha je?? Kde to vlastně jsem? Byla to směs prapodivných pocitů, které člověk zažije když se setká se "skutečnou??" bídou. Zároveň si člověk vlastně uvědomí paradox celé cesty. V této lidské zoologické, v domě ze zbouchaných prken, kde dým od ohně prostupuje jen záře TV a kde si usoplené děti hrají na pytlích s rýží, mě najednou začalo napadat jak to doopravdy je. Co za touhle obdobou rezervace stojí? Ptala jsem se "mojí" Daoské ženy, jestli se jim líbí, že k nim do domů lezou cizí lidi a že je očumují a fotí. Dala najevo, že se jim to nelíbí, ale že jsou rádi, že si přivydělají. Nakonec jsem si, aniž by naléhala, koupila kabelku. Dojemné bylo, že když při odjezdu ještě doběhla džíp, aby mi dala ještě minikapsičku. Jen tak…


Tenhle výlet mi dobře neudělal asi na rozdíl od postarší Britky, která zjevně opovrhovala i námi natož nějakými Daoy. Špatně jsme slyšely, co říkala. Pak jen řekla: „Jooo oni neumí anglicky…“ Naše vysvětlování, že jsme ji neslyšely už nebylo bráno v potaz.


Znechuceny jsme změnily plán na druhý den, kdy jsme měly absolvovat návštěvu takovýchto šesti vesnic. Naplánovaly jsme 10km dlouhý výlet po svazích hor mezi normálními vesnicemi. Měli jsme Hmongskou průvodkyni, která sice neuměla ani číst ani psát, ale mluvila opět velmi dobře anglicky a výlet se vydařil. Svítilo slunce a možná jsme s žněmi a koupajícími se kluky viděli i normální obyčejný a pravý život na Sapě.

Chùa Một Cột a české pivo v Hanoji

Tak jsme se v pondělí rozhodli je na víkend na Sapu, do jednoho z turisticky nejvytíženějších koutů severozápadního Vietnamu. Cesta lůžkovým vlakem nám přišla nejpřijatelnější, takže jsme se vydaly koupit lístky. Výlet do centra jsme si chtěly zpříjemnit návštěvou Ho Či Minova mauzolea a návštěvou Pagody Na jednom sloupu (Chùa Một Cột).
Po vyčerpávajícím zjišťování a následné zajišťování jízdenek (paní za přepážkou byla asi tak stejně ochotná jako paní kolem 12 hodiny na OU...) jsme vyrazily směr mauzoleum. To se nachází v na poměry velice klidé diplomatické čtvrti, která se může pyšnit krásnými, nejen francouzskými vilami.

U Leninova památníku nás lapil jeden z místnch xéómů (mototaxíků), který nám chtěl vnutit již tradiční zboží: román Tichý Američan, sadu pohledů, dokonalý padělek průvodce Lonely Planet...). Po zjištění, že jsme schopné s ním komunikovat ve vietnamštině rychle odsunul svoje podnikatelské záměry stranou a řekl nám, že mauzoleum je již zavřené.

Znaveny příšerným vedrem jsme se chystaly dopotácet alespoň k pagodě, když v tom se před námi jako fatamorgána objevila Česká hospoda s pivem Maltgold. V Hanoji je několik "Českých" hospod, ale ani nás moc nenapadlo se jít do nějaké podívat. V tom šíleném hicu byla ale vidina zlatavého moku s PĚNOU!!! silnější než my.


Pivo bylo skutečně výborné... Ne, že bych snad opovrhovala Bia Ha Noi, ale Maltgold byla prostě jen o něco horší plzeň. Asi po půl hodině najednou do místnosti vstoupil pan Vietnamec, který se výbornou češtinou představil jako místní sládek, který studoval v Praze letecké inženýrství. Prý mu personál řekl, že:"nahoře sedí pět holek a že to jsou asi Češky, protože pijou všechny pivo." :-) Veškeré suroviny kromě vody dováží z Čech a pivo se naučil vařit od sládka v Prostějově. Z naší přítomnosti byl nadšený, hned nám nechal načepovat další "testovací" půllitr a ještě chvíli jsme si povídali o studiích v Praze atd.


Po cestě k pagodě jsme navštívily muzeum vojenství, vyšplhaly jsme na místní citadelu postavenou prvním císařem dynastie Nguyễn - Gia Longem a pomalu jsme se kolem mauzolea dostaly až k Pagodě na jednom sloupu, která byla původně postavená v roce 1049 králem Ly Thai Tongem. Bohužel dnes na jejím místě stojí pouze replika, neboť původní pagodu zdemolovali Francouzi těsně před odchodem z Vietnamu roku 1954.Po šílené zpáteční cestě domů jsme jen padly po postýlek a spaly.


pátek 12. září 2008

Chrám literatury a konečné řešení myší otázky



Tak jsme včera navštívili jeden z nejvyhledávanějších turistických cílů v Hanoji - Chrám literatury neboli Văn Miếu, který byl centrem vietnamského konfucianismu a vzdělání od 11. do konce 18. století. Chrám je složen z několika paviónů a dvorů, které propojují velké brány. V celém komplexu je nejen díky jezerům a staletým stromům oproti okolním hanonjským ulicím neskutečný klid. Tedy alespoň do chvíle, než se přižene houf turistů. My jsme však zastihli chrám až na pár uklízeček s prachovkami z kohoutího peří téměř prázdný. Více fotografií naleznete zde. Po něklika hodinách, které jsme ve Văn Miếu strávili jsme příšerně vyhládli, takže jsme zalezli do nejbližší občarstvovny na bún chả - rýžové nudle s grilovaným vepřovým masem a na pár krabích závitků. Už už jsme se chystali domů, ale když jsme po cestě na zastávku narazili na obchod s hedvábnými a s řemeslnými výrobky, byli jsme (převážně ženy :-) úplně nadšené. Chudák Stano si při čekání na nás musel koupit balíček sladkých chipsů od pouliční prodavačky. Po nákupech jsme už drandili místním busem domů a zase jsme byli za exoty :-D.

Večer jsme šly s ladou poprvé po myším útoku šly spát do našeho pokoje. Past zůstala nedotčená celou noc, a tak jsme si řekly, že už tam snad není. Zhasly jsme, ale pořád jsme všude slyšely myší hlodání. Porstě paranoia! Několikrát jsme dokonce v paranoidním záchvatu vstaly abychom zkontrolovaly zalepenou klimatizaci, ale nic.

Byly asi 4 hodiny ráno, když mě Lada šeptem z vedlejší postele vzbudila slovy:"Marto! Je tam nalepená!" Mně rozespalé to došlo až po chvilce.. Rozsvítily jsme zářivku a opravdu se krysice mrskala na lepidle.. Kdo by věřil, že to bude fungovat!!? Opět jsme strnule hleděly na mrskající se myš a opět jsme se rozhodly zavolat pána z vrátnice. Nevěděly jsme, kam s tou nalepenou krysou. Pán po chvilce přišel, ale to už byla myš ve snaze pláchnout přilepena jen za masivní ocas.

Byly jsme celé napnuté co s ní udělá. Tak nás napadalo, že by bylo fajn, kdyby jí zakroutil krkem, ale on jen vzal to lepidlo a prostě jí hodil přes zábradlí na dvůr!!! Jak snadné... To jsme koukaly ještě víc :-D. To bychom zvládly taky. Ještě se tam nějakou chvíli mrskala a my šly znechuceně spát. Až potom mi Lada řekla, že vůbec neusnula a že slyšela jak se potvora prokousává a jak dopadla tlapičkama na velké bílé dlaždice. Fůůůůj.


Konečně snad máme klid. Místo jsme zabarikádovaly vylomeným šuplíkem a dneska jsme se poprvé krásně vyspaly.

úterý 9. září 2008

Akce "Myšák"


Tak jsou další dva dny za mnou. Za tu dobu jsme stihly trošku prozkoumat Starou čtvrť, navštívily jsme pagodu na Nefritové hoře (Ngọc Sơn) u jezera Navráceného meče (Hồ Hoàn Kiếm), kde byl příjemný chládek a faoukal lehký větřík. V nakladatelství vydávající zejména knihy o vietnamské kultuře v aj a fj jsme si koupily krásné knížky, tak aspoň máme něco hodnotného ke čtení (z čistě studijních důvodů si totiž byla ženská část výpravy nucena pořídit místní módní časopisy:-). Znaveny horkem a dotěrnými prodavačkami banánů jsme zabloudily do místní kavárny v krásné koloniální vile a občerstvily se čerstvou mangovou šťávou a vynikající vietnamskou kávou s jakýmsi salkem, která voní po čokoládě.

Do té doby klidné vody ospalého dne rozčeřila až večerní akce "myšák".

Už jsme s Ladou pomalu ulehaly do provlhlých postýlek, když si lada všimla jakýchsi třech malých (ne zas tak malých) bobků na své posteli. Sami sebe jsme přesvědčovaly, že to budou nejspíš bobky gekonní :-D (cha cha..) a že na bobky myší jsou podivně velké.

Skoro jsem spala, když jsem zaslechla nezvyklé hlodání nad hlavou. Rozhodly jsme se prostor raději zkontrolovat. Zahýbaly jsme olezlou záclonou a ta se začala samovolně vlnit. Vyzbrojeny anténou od TV a ramínkem na prádlo jsme prohledávaly přestavený pokoj, ale nic jsme nenašly. Až po chvilce si Lada všimla, že zpoza tyče na závěsy visí kousek holého ocásku. Hmmm je to teda fakt myš.


Ocásek se čím dál tím víc prodlužoval až byl asi 15cm dlouhý. Tak tohle teda není nějaká myška, ale pořádná krysice! Konsternovaně jsme koukaly na ten ocas (podotýkám, že byly 3 hodiny ráno...) a rozhodly se zavolat pomoc, protože jsme se té krysice maličko bály a taky jsme prostě nevěděly, co s ní máme dělat. Navíc jsme potřebovaly psychickou podporu. Volba padla na Áju, která už dávno spala. Ochotně přišla i s kanystrem na vodu, do kterého jí plánovala lapit.. Pak jsem si ale všimla, že pan údržbář ještě svítí, a tak jsem ho šla poprosit o pomoc. Přeci jen to je muž - Vietnamec na krysy zvyklý. Ten se jen zeptal kolik jich tam máme (Kolik?? Jedna snad stačí ne?!!) a za chvíli dorazil s tyčí a baterkou. Shodil ji ze záclony, krysa začala lítat po pokoji a asi po hodině lovení řekl, že ji nemůže najít a že teda ngày mai - zítra. Radost jsme z toho neměly, v pobobkované posteli spát nechtěly, a tak jsme nakonc skončily u holek v posteli na pokoji č. 210.

Ráno přišla vysmátá paní Vietnamka se žlutou krabičkou, že prý je to myší lepidlo :-DDD (CO? Myší lepidlo??) a že se nato možná chytí. Tak nevíme a s myším lepidlem pod postelí doufáme, že jo.



neděle 7. září 2008

Už ne tak zmateční Hanoj

Ne snad že by se hanoj přes noc nějak změnila, jen asi Ráno moudřejší večera :-) a nebo možná už opadl šok.

I přes moje protesty vůči brzkému vstávání jsme se vykodrcali z koleje v 9 hodin ráno a s chutí (ja teda téměř bez chuti) jsme chtěli vyrazit do města koupit nějaké potraviny a SIM karty.. I když nás malinko překvapil první monzunový déšť spolu s 20 čísly vody na ulicích, vydali jsme se hledat obchod. Ne že by jich snad v okolí bylo pomálu, ale sortiment jaksi nevyhovoval našim požadavkům po lžících, kolíčkách, mopu, savu jídlu (aspoň něčemu balenému když jsme tady ten první den...).

Bla bla bla..

Sice jsem původně chtěla psát o tom, jak se mi tady začíná dost líbít a popsat Vám pár romantických výjevů z hanojských ulic, nicméně jsem okolnostmi (zoufalou a nevěřící Ladou (mojí spolubydlící, pro ty, kteří onevědí)) dohnaná k popisu momentální situace :-)

Naše první setkání s cenzurou ve Vietnamu! Tak to z nás asi nikdo nečekal. A co se stalo? Ladě byl jednoduše zablokován BLOG na googlu. Zjevně proto, že se jmenoval Vietnam On Air :-D takže momentálně sedí proti mně na posteli a nevěřícně kroutí hlavou..

Jojo.. Vietnam je přeci jen zmateční země :-D

Add dnešek: Včerejší a ještě dopolední deprese snad pominula a doufám, že se už v plné síle jen tak nevrátí. Pořád mě překvapuje, že vůbec přišla, ale tím si asi musí projít každý, kdo tu není na dovolené a dojde mu, že tady bude muset půl roku žít. Najednou se ale člověku ten ruch začne tak trochu líbít a dokonce i všudypřítomný smrad se celkem změní. Ten pocit je hrozně zvláštní.

Dnes jsme toho poznali dost. Spláchnul nás první déšť, viděli SUPERsupermarket, kam je tak nějaký Vietnamec nevkročí, protože oplývá výhradně západním sortimentem a hlavně stejnými cemami jako v Evropě. Úspěšně jsme zvládli přecházení silnic, které spočívá v tom, že se člověk pomalu vrhne do moře motorek a nechá se jím volně obtékat. Zjistili jsme, že se vyplatí posíla SMS z vietnamských simkaret a taky, že se vyplatí smlouvat a hlavně že to umíme :-)

Z koupeného ovoce jsme si udělali fruit party na pavlači na koleji a spláchli ji Tiger bierem, který jsme přijali od našich vietnamských spolubydlících.

Asi se nám tady začíná líbit...


pátek 5. září 2008

Zmateční Hanoj

Tak co napsat..dneska se toho stalo moc.

Cesta probehla v pohodě až na stresy v Paříži, kam jsme přistáli cca o půl hodiny pozdeji. Naštěstí na nás čekal Piere :-) z Air France aby nás doprovodil k dalšímu letadlu, které bylo děsně daleko od původního letadla.. Téměř jsme běželi, ale nakonec to všecko stihli a s radostí odlétli. V letadle plném francouzských důchodců, kteří vesele holdovali francouzskému vínu byl srandy kopec.

Po přistání v Hanoji už to taková legrace ale nebyla. Fenomén zvaný KULTURNÍ ŠOK se bleskurychle přihlásil. I když jsme na TO byli všichni víceméně připravení, realita byla naprosto jiná. Respektive byla úplně stejná jako všichni říkají, ale člověk si i začal uvědomovat až tam, na předměstí Hanoje.

Stovky chaoticky řítících se motorek, neustálé troubení, smogem (nejspíš) šedivé nebe.. no na tose asi člověk fakt připravit nemůže.

Nicméně jsme bez úhon dorazili na kolej a ubytovali se. Bydlím s Ladou ve 3. patře staré budovy s jakousi pavlačí, v pokoji s koupelničkou (tu jsme podrobili potřebné definfekci :-) a se záchodem (ten prošel desinfekcí jakbysmet...)

Po príjezdu jsme se šli "projít", jestli se tím dá nazývat kličkovní mezi všudypřítomnými motorkami (vietnamci zjevně nemají moc chodníků) a pouličními prodavači všeho možného. Byli jsme lehce oškubání v místním bia hoi (stánkohospoda s točeným pivem a jídlem) a znechuceně se dokodrcali domů.

Při zpříjemňování večera s lahví farneta (díky andrejko!) jsme ovšem zjistili, že se na koleji nachází wifi!!! a tím pádem můžeme komunikovat s domovem. Spolu se seznámením s Američanem z Chicaga nám to ohromně zvedlo náladu a první dojem necháváme jen prvním dojmem a Hanoji dáváme ještě několik šancí se nám předvést v plné své kráse :-)